Tato kniha poskytuje pohled do zákulisí zpravodajské činnosti a na způsob práce a myšlení pracovníků tajné služby. Autor, který byl ministrem Georgem Leberem ustanoven do funkce šéfa vojenské kontrarozvědky (MAD) – zpravodajské služby bundeswehru -, v této souvislosti informuje o vztahu k politikům a novinářům nebo zahraničním tajným službám, i o pokusech naverbování vojáků bundeswehru tajnými službami NDR. Je zásadový hovoří-li o zvláštnostech německo-amerických vztahů a „hodnotě“ německé karty ve hře mocností. Protože dobré německé vztahy se Spojenými státy nejsou samozřejmostí, je naléhavou potřebou autora, aby jim byla kvůli občas vyskytujícím se rozporům trvale věnována zvláštní péče a pozornost.

Poprvé je v této knize zmíněna epizoda, o níž autor dosud mlčel. V červenci 1953, krátce po smrti Stalina, se osobním dopisem obrátil na Nikolaje Bulganina, člena sovětského vrcholného vedení. V dopise autor navrhuje novou definici německo-sovětských vztahů a přimlouvá se za návrat těch německých zajatců, kteří se ještě nacházeli v sovětském válečném zajetí. Teprve mnohem později se dozvěděl, že tento dopis do Moskvy nejen dorazil, ale měl i jistý politický účinek. Sověti patrně věřili, že za dopisem stála vyšší německá místa.

Tajná státní smlouva z 21. května 1949 byla Spolkovou zpravodajskou službou klasifikována jako „Přísně tajná.“ Byly v ní zakotveny základní podmínky pro suverenitu Spolkové republiky do roku 2099, což není zřejmě dodnes nikomu známo. Jednou z hlavních podmínek bylo „právo absolutní kontroly spojeneckých mocností nad německými hromadnými sdělovacími prostředky“ do roku 2099. Dále bylo stanoveno, že každý Spolkový kancléř Německa musí na příkaz Spojenců před složením přísahy tzv. „Kanzelrakte“ (Kancléřský akt“). Rovněž zlaté rezervy Spolkové republiky zůstaly obstaveny Spojenci.

Spolková republika nehleděn na to obdržela část své suverenity zpět, nicméně jen část. Právě tolik, kolik bylo zapotřebí ke zdůvodnění vybudování německých ozbrojených sil.