Po rozpadu Habsburské monarchie muselo německojazyčné dějepisectví v Rakousku znovu promyslit a interpretovat původní koncepce rakouských i německých dějin. Právě proto představuje historiografie v Rakousku v meziválečném období zajímavé a důležité téma výzkumu: Neodkryjí se při něm zřetelně přístupy, koncepty i strategie při tvorbě dějepisu? Nebude snad možné sledovat vznik historického narativu takříkajíc ve stavu zrodu, a to právě proto, že tehdejší rakouští historikové museli nejenom popsat historický vývoj svého národa a státu, ale teprve vůbec tento subjekt dějinného vyprávění konstituovat?

Právě na tyto otázky se tato kniha zaměřuje. Diskurs rakouské meziválečné historiografie je zkoumán jak z hlediska základních obsahových témat a koncepcí dějin, tak i z hlediska (často nesystematických) úvah historiků o tom, co jsou to dějiny, co je jejich předmětem či kdo je (pravým) historikem.