Kniha přinášející pohled na tuláky, žebráky, bezdomovce a jiné okrajové skupiny je v podstatě pohledem státních institucí tak, jak byl utvářen právě od raného novověku – represí a spolu s tím i péčí měl chránit spořádané poddané, resp. občany, jejichž životní způsob představoval cíl, k němuž měli být „nepřizpůsobiví“ lidé dovedeni. Při prosazení jednotného represivně-pečovatelského přístupu hraje klíčovou roli právě období 16.–18. století, doba formování centrálně-byrokratických státních mechanismů.

Kriminalizace sice ztěžovala tuláckou existenci, ta však přesto ještě dlouho nepřestávala být jistou alternativou k přesně narýsovaným a mnohdy neradostným životním perspektivám usedlého obyvatelstva. Písemnosti vrchnostenských a státních institucí umožňují nahlédnout do tohoto prostoru volby mezi usedlostí a neusedlostí a zachytit osobní motivace stejně jako společenské, do individuálních rozhodnutí se promítající podmínky a okolnosti, které jednotlivce vedly k tomu, že se „vydal na cestu“, nebo na ní dlouhá léta žil. A právě všem těmto problémům, jež se v mnohém dotýkají i dneška, je věnována tato jedinečná kniha.