Neuvěřitelný příběh ochrnuté a slepé dívky, román o hloubce ducha a síle imaginace. Desirée, od narození upoutaná na nemocniční lůžko, epileptická, úplně ochrnutá, zkroucená a spastickými záškuby trpící dívka, odsouzená k životu mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje. Jako tolik jiných postižených dětí té doby je odklizena ze světa zdravých, neboť je považovaná za zrůdu, za slintající hříčku přírody, bez jakýchkoli práv a možností, a takovými dětmi se stát nechlubí ani se jimi nezabývá. Ale vždycky záleží na jednotlivcích, a tak do Desiréeina života vstupuje anděl v podobě lékaře, který zjistí, že dívenka má neporušenou inteligenci. Naučí ji pomocí náustku a hadičky, do nichž fouká, ovládat klávesnici počítače, a tak může Desirée komunikovat s okolím. Navštěvuje logopeda, učí se, sleduje televizi a čte a čte a čte... Udělá si maturitu a zabývá se myšlenkou na další studia. Jenže...

Kdesi venku, za zdmi nemocnice, jsou Christina, Margareta a Birgitta, její tři sestry - ony však o její existenci nemají tušení. Nejsou pokrevní sestry, jsou sestrami díky tetě Ellen, která je vychovala. Christina je lékařka, Margareta vystudovala fyziku a Birgitta... Birgitta je šlapka, alkoholička a narkomanka. Každou z nich opustila matka, a každá z nich se s tím vyrovnává po svém. Pokud se s tím vůbec lze vyrovnat... Desirée touží po svých sestrách, chce, aby se o ní nakonec dozvěděly, mistrně rozplétá vlákna jejich životních příběhů. Nechce však vědět nic o příčinách vlastního postižení, nechce vidět svou matku. Dubnová čarodějka je nesmírně strhující, sugestivně vyprávěný, podmanivý příběh o lásce, touze a věrnosti, stejně jako o lhostejnosti, aroganci a blahosklonnosti. Děj knihy začíná v padesátých letech ve Švédsku, v době budování sociálně orientovaného státu, a končí víceméně v současnosti, v devadesátých letech. Název Dubnová čarodějka si autorka vypůjčila od Raye Bradburyho.