Ve svém prvním velkém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života, který se často až zákonitě vyjevuje jen jako nevýslovné utrpení. Lékař se synem se v něm vydávají do temných údolních vesnic ve Štýrsku, kam nikdy neproniká slunce. Pacienti, odlišní svým postavením a povahou svého utrpení, představují pro mladého studenta obraz lidského života jako jediné vleklé nemoci. Zatímco v první části příběhu sledujeme popis rozrušené lidské psychiky, ve druhé části děj pokračuje zpovědí knížete Sauraua, kterého lékař navštíví na zámku uprostřed hlubokých lesů: Saurau ve svém dlouhém, vyčerpávajícím monologu, který je jakousi reflexí rozkládajícího se současného světa, vyjadřuje touhu po skoncování s existencí, kterou ve svém schizofrenním mozku vnímá jako anachronismus. Rozrušení se odehrává v krátkém období těsně před "katastrofou" a je jedním z nejpřesvědčivějších Bernhardových románů, předurčujících jeho pozdější prozaickou tvorbu.