Mé nejstarší vzpomínky se vztahují k době, kdy máma a já jsme chtěli utéct. Nikoli z bídného života, ale z hrůzy, nenávisti a násilí. Od muže, jenž nás bil a týral – mého otce. Michael Seed hodně přemýšlel o tom, zda má jeho svědectví spatřit světlo světa, o svém dětství nikdy nikomu nevyprávěl. Navzdory hrozným zážitkům a myšlenkám na sebevraždu se nevzdal a díky obrovskému odhodlání a odvaze se nakonec stal velmi úspěšnou osobností. Jeho příběh dosvědčuje, že ani nepřízeň osudu v dětství nemusí znamenat, že by člověk nemohl prožít šťastný a plnohodnotný život. Michael Seed je ve své vlasti významnou, váženou a uznávanou osobností. Jako kněz sloužil třiadvacet let ve Westminsterské katedrále, je pravidelným hostem ve vysokých politických kruzích – přátelil se s posledními šesti britskými premiéry, včetně Tonyho Blaira, navštěvuje Buckinghamský palác. V roce 2004 mu papež Jan Pavel II udělil jednu z nejvyšších cen – zlatý kříž Pro Ecclesia et Pontificia. Je až s podivem, kolika lidem - známým i neznámým - dokáže poskytovat útěchu, lásku a naději. Sám přitom prožil dětství, jaké si mnozí z nás ani nedokážou představit – nedostávalo se mu útěchy, lásky, ani naděje.