Na první pohled podivný příběh z pomezí snu a satirického zrcadla, v něž jako by se v několikanásobném zakřivení odrážely plody postmodernismu. Autor si jako vždy pohrává s jazykem, jediným ironickým slovíčkem napíchne nabubřelý pojem, který pak splaskne jako dětský balónek. Prozrazené, prázdné pojmy pak vytvářejí konotační síť, jež pokrývá rozsáhlé plochy evropského myšlení. Demaskuje kulturu jako učebnici manipulace a sestru moci, vzdělání jako slepě sebestředné, sebepoznání jako prázdnou techniku, jež dosáhla prahu nicoty. – Už rámcová scéna románu, otec usilující o to, zaujmout, oslovit dceru starým, polozapomenutým příběhem, aby tak posílil mizející, nebo možná nikdy nenavázaný vztah k vlastnímu dítěti, navozuje dialogickou situaci. Ta se však záhy rovněž ocitá v křivém zrcadle. Kontakt zůstal nenavázán, příběh odeznívá jako nepochopený a nepochopitelný. – Četba Malého Orlanda může být proto zajímavá na různých úrovních; jako provokace nebo literární hříčka s tajenkou, jejíž řešení je však třeba hledat mimo úzké hranice divukrásné norské krajiny.