Lévinas studoval v Heidelbergu u E. Husserla a M. Heideggera a v Paříži. Jako francouzský důstojník přežil válku v zajateckém táboře; všichni jeho příbuzní zahynuli v koncentračních táborech. Po válce byl pověřen obnovou židovského školství ve Francii a zároveň začal rozvíjet svéráznou linii myšlení, v níž hlavní roli hraje setkání s druhým člověkem. Celá západní tradice je dle Lévinase zaujata otázkou bytí, které se chápe jako bytí věcí, kdežto daleko základnější otázka, jak jsme s druhými lidmi, zůstala v pozadí. Zatímco věci mohu ovládat a mít v rukou, druhý se mi ukazuje jako „tvář“, jež není věcí mezi věcmi, nýbrž poselstvím, výzvou. Jakmile člověk zaslechl výzvu tváře druhého, stává se jeho „rukojmím“ v bezmezné odpovědnosti, neboť zároveň také ví, že může být šťasten a svobodný jen spolu s ním. Tak se jádrem Lévinasovy filosofie stává etika, která nevychází z apriorních axiomů jako u Kanta, nýbrž ze zkušenosti setkání s tváří.