Zdánlivě se román začíná nevinně... Někdo dělá poznámky, píše jistý druh denníku, jakýsi památník, pak zemře a jeho přítel ten denník najde. Před čtenářem objevuje citaci, komentáře. Ale teprve potom následuje Przeczkovo sólo. Inteligentně, moudře, překrásně vede čtenáře cestičkami neobvyklostí, na první pohled hrabalovsky, v podstatě však samostatně. A kolik je zde senzačných básnických vět, jak krásné obrazy, prvotřídní lyrika...