Největším přáním Bruna Stressmeyera je být sám. S nikým ho nepojí žádné vazby, nemusí pracovat, starat se o bydlení, rodinu nebo přátele, zajímají ho pouze vlastní potřeby. Musí jen žít. Nebo spíše přežívat. To je pro něj ovšem čím dál tím těžší: nesnáší své sousedy v luxusním domě, cizince a imigranty v ulicích „svého“ města, psy a jejich páníčky, politiky a téměř všechno, co vyžaduje kontakt s jinými lidmi.

Hlavní hrdina není novodobým poustevníkem, který touží po klidu na odlehlém místě, kde by se oddával kontemplaci, ale nesnesitelným, puntičkářským a egocentrickým mizantropem. Podivný románek na náhodné dovolené u moře jeho soukromý vesmír nečekaně vychýlí z rovnováhy. Postupně se smývá hranice mezi dobrovolnou samotou a patologickou izolací. Brunův ironický, hyperkritický a povýšený vnitřní monolog baví i děsí zároveň.