Filosofii Gillesa Deleuze můžeme charakterizovat jako specifickou ontologii založenou na myšlence čisté diference, která je principem reálné zkušenosti. Proto můžeme o Deleuzovi hovořit jako o zastánci tzv. „transcendentálního empirismu”, fundovaném na Deleuzem vypracované koncepci znaku a sémiotiky. Deleuze je totiž přesvědčen, že naše vnímání světa probíhá skrze znaky, kdy znak má schopnost vyvrátit naše perceptivní a intelektuální schémata ze svých kořenů. Znak je abrupcí a zároveň expresivitou, která má potenciál uvést myšlení do pohybu, a proto se filosofie nutně musí znaky zabývat. Předložená kniha tak vychází z přesvědčení o nerozlučitelnosti filosofie a sémiotiky v Deleuzově díle.