Kdo má rád prózy Jiřího Kratochvila, přijme ochotně fakt, že jedním z hrdinů a vypravěčů tohoto románu je králík. Umí mluvit, vzdělává se, filozofuje nad svými i lidskými situacemi a zastává názor, že zasahovat do nich není moudré, protože to k ničemu dobrému nevede. Nad králíkovými epizodami a zápletkami se mohou čtenáři těšit na neuvěřitelná překvapení, a nebudou zklamáni, protože autorova fantazie je nedostižná. Navíc mate tím, že postavy i události při vstupu do děje vypadají, jako by pocházely ze skutečnosti, kterou jsme zvyklí pozorovat kolem sebe. Jenže Kratochvil naopak předpokládá, že „život krade z literatury“. V tom duchu si jej vysnívá a buduje. Žije však v reálném světě a dobře ví o jeho temných nejistotách. Napovídá tomu i záměrně kunderovský název románu. Básník — to označení si Kratochvil plně zaslouží — byl svědkem krásných příslibů, které se naplnily v podobě katastrof, prohlédal mocensky prosazované lži, jež se pro mnohé staly pravdou, zakusil doteky rukou, které se prohlašovaly za pomocné, ale patřily zabijákům. Kratochvilovská říše řízená zákony svobodného výmyslu budí radost. Přitom však nese mateřské znamení doby diktatur, vyhlazovacích táborů a nadějeplných převratů ohrožených zmarem. I králík je si vědom nebezpečí, že ho upečou a snědí. Milan Uhde