Josef Hora (1891–1945) byl překladatelem, novinářem, kritikem, hlavně ale básníkem. Ty byly vždy jeho primárním vyjádřením. Celý život se ho hluboce dotýkalo soudobé dění. Věřil ve změnu poměrů, ale tato víra často dostávala podobu deziluze. Pro Horu jsou klíčové čas, jeho plynutí v básních až zvučí, a ticho, místy až zhmotněné. Pro jeho dílo mělo velký význam cestování, navštívil Itálii, SSSR, Německo, Francii, Estonsko, Maďarsko a Jugoslávii. V této knize jsou obsaženy optimistické i melancholické verše, které silně ovlivnily jeho současníky i následovníky – Františka Halase, Jaroslava Seiferta či Františka Hrubína. Horova poezie je stále živá a některé jeho básně byly i zhudebněny (Vladimír Merta: Struny ve větru).