Otázka, jakým způsobem lze dosáhnout spásy, představovala pro člověka raného novověku tíživý problém. Jednotlivé konfese nabízely laikům odlišné teologické varianty této ústřední otázky pozemského života a využívaly pestrou škálu prostředků, jak svou verzi cesty ke spáse vysvětlit prostým věřícím. Důležitými událostmi, při nichž docházelo k intenzivnímu poučení věřících, byly umírání, smrt a rozloučení se zesnulým na pohřbu.

Pohřeb a komemorativní média se staly důležitou součástí konfesní výchovy, propagandy, někdy též konfrontace a utváření konfesně konotované památky na zesnulé. Mezi ně patřila mimo jiné tištěná pohřební kázání – drobné knížky o několika desítkách stran, jež obsahovaly výklad teologických pravd v kombinaci s informacemi o zesnulém a jeho životním příběhem. Kniha přináší srovnání vybraných pohřebních kázání z druhé poloviny 16. a první poloviny 17. století z různých konfesních prostředí a snaží se ukázat, jakým způsobem a pomocí jakých prostředků se toto médium stalo součástí konfesní disciplinace obyvatel, a posoudit, jaký význam mělo v kontextu jiných médií náboženské výchovy a konfesní polemiky a v kontextu utváření paměti na zesnulé.