V dobovém kontextu proměny epistemologického paradigmatu nám autor představuje dvě významné postavy renesanční skepse, ikonu tzv. politických realistů N. Machiavelliho a představitele křesťanského humanismu D. E. Rotterdamského. Rozumnost, formální logika a ostrá hranice mezi významovými binárními opozicemi prostupuje celým tímto dílem. Výsledná forma představuje svým způsobem hyperracionální komplex, který pevně podpírají dva apoštolové ratia. Hermeneutické větvení hodnot zpracované metodou obsahové analýzy a vtělené do kontextuálních metafor završuje celý proces a přitakává víceznačnému autorovu postulátu ,,smysl se tedy neztrácí v dějinách politického myšlení, ale odvíjejí se od něj.