Kniha pojednává o ne zcela tradičně zvolených meznících moderních českých dějin (1848, 1918, 1930, 1945, 1968 a 1989) z hlediska stabilizace, resp. destabilizace sociálního řádu. Autoři analyzují způsoby, jak historičtí aktéři čelili strukturálním změnám a kterak v jejich diskurzu byly tyto změny uchopovány. Spojující otázkou napříč sledovaným obdobím je kategorie lidského štěstí a jeho proměny jako nástroje mobilizace aktérů pro podporu historické změny v daném okamžiku. Zvláštní pozornost je věnována revizi zažitých historických obrazů, ať již jde o rakouský žalář národů, zlatý věk první republiky nebo souboj demokracie a totality po druhé světové válce.