Filosofická zkoumání (1953) vydali z Wittgensteinovy pozůstalosti jeho žáci jako rekonstrukciknihy, na níž pracoval od roku 1929 a jež měla jako vyjádření jeho filosofie nahradit Tractatuslogico-philosophicus (1921). Využili přitom především text z přelomu třicátých a čtyřicátýchlet, s nímž byl Wittgenstein zřejmě dlouhodobě spokojen. Přes výhrady, jež lze zpětněk jejich ediční práci mít, se jim podařilo sestavit jednu z nejvlivnějších filosofických knihuplynulého století. Wittgenstein díky ní proslul jako filosof, který namísto zodpovídánífilosofických otázek navrhuje jejich diskvalifikaci na základě rozboru fungování jazyka.Nejznámější úvodní desítky stran odhalují filosofické předsudky spojené s jazykem napříkladech vlastních jmen, respektive na snaze uplatnit jeden model fungování jazykaspojovaný s vlastními jmény na jazyk obecně. Příležitostně se objevují úvahy o pravdivostinebo povaze filosofie, Wittgenstein zavádí pojem jazykové hry a posléze přistupuje k rozborupovahy pravidel a jednání podle nich. Odtud přechází k otázkám, jež se týkají myšlení aduševních pochodů, a to nejprve v souvislosti úvah o tzv. soukromém jazyce. Psychologickýmtématům jako intencionalita, vůle, aspektové vidění, vnímání druhých atd. je pak věnovánzbytek knihy včetně posledního oddílu označeného jako II. část a sestaveného z poválečnýchWitttgensteinových poznámek. Wittgensteinovské bádání ovšem postupně hlavněupozornilo na význam textů, jež po Wittgensteinově smrti vyšly samostatně pod názvyPoznámky o základech matematiky a Zettel, jako na pravděpodobné autentické kandidátypro zařazení do Wittgensteinovy plánované velké „pozdní“ knihy, a naopak zpochybnilosprávnost zařazení II. části, jakož i posledních stránek části první.