Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 28. 10. 1964). Jiří Němec psal intelektuální deník soustavně více než patnáct let, od srpna 1961 vyzván tehdy Vladimírem Holanem do roku 1978. Zaznamenával veřejné aktivity, jichž byl účastníkem, i svou četbu, nad obojím pak v zápisnících vedl vlastní reflexe. Zápisníky jsou svědectvím o vnitřním růstu jejich autora i vnějších zápasech, na kterých se podílel a jejichž středem bylo úsilí o svobodný život v podmínkách tehdejší komunisty ovládané společnosti a o otevírání oken do Evropy. Němcovo myšlení je zaměřené k současnému orientujícímu promýšlení a uvádění Kristovy zvěsti do osobního i společenského života. Svazek Zápisníky I naznačuje šíři i hloubku, s níž v mladých letech do svého pojetí zahrnoval podněty českého i světového umění, zejména literatury (Florian a jeho Dobré dílo, Deml, Durych, Holan, Halas, Hejda, Kafka, Miller, Greene, Camus, Saint-Exupéry, Dürrenmatt, Gertrud von Le Fort, Chesterton) a filmu (Bunuel, Fellini). Podle jednoho postřehu Jiřího Němce v době, kdy katolická a pravoslavná teologie se staly na­prosto neaktuálním spekulováním a opakováním kdysi řečeného, byla to moderní literatura, která plnila funkci teologie - časové teologie. Přítomný svazek ukazuje nasazení Jiřího Němce, s nímž vstřebával aktuální evropské filosofické a teologické myšlení a při němž se v první polovině šedesátých let opíral především o intenzivní kontakt s Janem Patočkou a studium díla Teilharda de Chardin i jeho aktuálních teologických interpretací (Lubac, Tresmontant, Viallet, Heer, Chauchard, Kopp, Lepp, Leroy). Zároveň však ukazuje na neméně intenzivní dialog, vedený s přáteli a kolegy Ladislavem Hejdánkem, Václavem Freiem, Janem Sokolem, Petrem Pokorným, Stanislavem Sousedíkem, Milošem Černým či J. M. Lochmanem.

Pokud jde o reflexi západní teologie a filosofie, vyvažovalo prvořadé soustředění Jiřího Němce k Teilhardovu zjevu studium a četba dalších myslitelů, zejména Maurice Blondela, ale také Gabriela Marcela, Mircey Eliada, Romana Guardiniho, Martina Heideggera či Jeana Lacroixe. Z prvního svazku Zápisníků vysvítá, z jakých myšlenkových základů se formulovalo dialogické uvažování Jiřího Němce a jak spoluutvářel podmínky pro mezikonfesijní sblížení mezi křesťany i pro pozdější diskuse s neortodoxními marxisty jejichž možnosti se nakrátko otevřely ve druhé polovině šedesátých let , aniž by při tom opustil zřetel k nutnosti ,ortodoxie, zanoření do ortodoxní víry a její praxe, sžití s Církví, neboť takto je možno se uchránit ,diletantismu a ostatně jen takto lze si představit vznik nové, přetvářející víry ,nové vzniká vždy jen na podkladě nejvyšší dosavadní komplexity, takovým ,náboženským útvarem ,nejvyšší komplexity je nesporně Církev.