Texty PhDr. Ludvíka Hlaváčka, ředitele Nadace pro současné umění Praha a pedagoga na Katedře dějin a teorie umění ústecké Fakulty umění a designu, které vznikaly původně jako záznamy přednášek z cyklu Socializace (v) umění z let 20072018, určených studentům magisterského studijního oboru Kurátorská studia FUD UJEP.

Po úvodních kapitolách věnovaných pojmům socializace, uměleckého díla a dějinnosti přistupuje autor ke svého druhu dějinám umění , ovšem pojednávaným z hlediska socializace a dějinnosti, roli průvodce má i Zuidervaartův model spirituality jako žitého obsahu, nikoli jako ideových tezí. [] Po stručném výkladu některých základních témat řeckého (zvl. typu kúros) a křesťanského umění vykládá renesanci jako přechod do lineární perspektivy , blízké heideggerovské vrženosti do světa, jehož jsme součásti, což nás pak bude provázet i v umění 20. století. [] Následuje další hraniční oblast, totiž tradičně velice hojně pojednávané baroko. Ludvík Hlaváček však i zde sleduje specifické, opomíjené a mnohdy paradoxní problémy socializace. Poslední přibližně třetina knihy pojednává témata víceméně aktuální, kde je autor zcela suverénně doma a může vybírat z nepřeberného množství příkladů. Kapitoly: Informel, Akční umění a Postmoderna. [] Za důležitý přínos považuji závěr knihy (Závěr: Sociální role umění jako probuzení bytostné nejistoty?). Opatrně skeptickým přístupem mapuje prostor nejistoty i jeho zneužívání k prezentaci falešných jistot. Hledání sociální role umění provází ovšem právě nejistota. Přesto, ba spíše proto, není hledání místa a sociální role umění v rámci sociálního diskurzu marné. Dokonce: takové hledání dynamiku sociálního diskurzu udržuje při životě. [] Gratuluji autorovi k vytvoření uceleného a dobře srozumitelného díla. (z lektorského posudku filozofa doc. Zdeňka Kratochvíla, Dr., 9. 4. 2020)