Marcel Proust (1871-1922), klasik francouzské literatury, měl výrazný podíl na proměně románu na počátku 20. století. Ve svém životním díle, sedmidílném cyklu Hledání ztraceného času, uvedl do románu časoprostor vnitřní, intimní zkušenosti hrdiny, uchované v jeho paměti. Ona znovu prožitá realita, vytěžená ze vzpomínky, spojená se složitým procesem evokace minulosti, v níž zaujímají místo bezděčné reminiscence, vyvolané zdánlivě zcela nedůležitými a náhodnými podněty, se stala základním tkanivem textu.