Dvacáté století bylo stoletím střetu ideologií. I japonské náboženství se často stávalo nástrojem ideologického boje, a tomu zhusta odpovídal i charakter jeho recepce. Ať už bylo pod pojmem „japonské náboženství" míněno převážně státní šintó nebo zen. Japonské náboženství je obdivuhodně provázaným spojením bytostně univerzálních prvků. Snad vůbec nejuniverzálnějším a zároveň nejpozoruhodnějším rysem tohoto náboženství je jeho „metodické východisko": připouští koexistenci protikladů, akceptuje mnohost ústředního duchovního principu. Důvěra v japonskou mytologii nevylučuje platnost stvořitelské vize křesťanství, přijetí buddhistických zásad nevylučuje obdivné uchvácení pomíjivým světem.