Celistvost vnímaného obrazu je pouze relativní. Neustále skládáme dohromady jen dojem či účinek skutečnosti. Paul Virilio v Estetice mizení zkoumá fenomény, které narušují účinek reality a otřásají naším vnímáním. Ukazuje, že skutečnost není cosi pevného a celistvého, že naše vědomí a smyslovou zkušenost determinují technologie. Díky nim je naše vnímaní diskontinuální, piknoleptické. Vnímání i dojem skutečnosti jsou totiž fenomény rychlosti. Příkladem jsou Viriliovi dějiny kinematografie či automobilového průmyslu, ukazující rychlost jako hybnou sílu dějin dvacátého století, pod jejímž působením se rozpadají klasické dimenze prostoru a času.