Ginsbergovo Kvílení a následný skandální soudní proces, Ferlinghettiho sbírka Lunapark v hlavě, která postupně dosáhne nákladu milion výtisků, básníci, kteří odmítají své verše tisknout a chtějí je posluchačům za podpory jazzových skupin raději jen veřejně deklamovat. Do takové atmosféry vstupuje v roce 1963 sbírka nenápadného názvu autora nenápadného jména: The branch will not break/Tahle větev se nezlomí v té době šestatřicetiletého Jamese Wrighta. Kdyby měli studenti americké literatury najít mezi některou z beatnických sbírek a Wrightovými verši co nejvíc rozdílů, nemohli by dostat snadnější úkol. Tam, kde je dobový kontext mnohomluvný, sebevědomý a společenský, tam je Wright tichý, pokorný a niterný. Tam, kde beatnici osočují a šokují, Wright šeptá a konejší. Básník v první řadě konejší svou rozbolavěnou duši, právě ve verších nachází ochranu před samotou, smrtí a temnotou. Přitom právě slovo dark se stává nejčastěji užívaným Wrightovým výrazem. Své neurózy a chmury před čtenářem nezastírá, neskrývá je pod lacinou pastorální lyriku, na druhé straně se jimi ani nepyšní, nehonosí se možností vypsat se z nich. Básník s nimi žije. Žije jim navzdory.