Kniha je věnována vztahu umění a mystiky v rámci západoevropské civilizace, a to od 12. do 20. století. Mystika je zde na rozdíl od obecně zažité představy chápána především jako sociální fenomén. Ani „mystika“, ani „umění“ nejsou chápány jako neproměnné nadčasové entity, ale jako součást dynamických společenských procesů, které nelze přesně pochopit, sledujeme-li svět pouze optikou naší soudobé civilizace. Na dlouhé řadě konkrétních případů, čerpaných skutečně od Hildegardy z Bingen až po Williama Blakea, je ukázána proměnlivá dynamika vztahu mystiky, jež často sloužila jako zdroj inspirace, a umění, které časem získalo značnou autonomii a stalo se poměrně nezávislým prostředkem osobního výrazu. Hlavní důraz je kladen na období středověku, renesance a baroka, publikace však končí pasážemi věnovanými problematice moderního a současného umění.